Den 30. až 32., poslední dny v Barodě

Pátek, sobota a neděle byly moje poslední dny v Barodě, proto jsem se držela tradice a v Indii zdomacnelého hesla, kdo nic nedělá, nic nezkazí! (Podle Googlu to zdomacnelo jako जो कुछ नहीं करता है, कुछ भी नहीं खराब :-D.) V pátek jsem proto vstala jen proto, abych se přesunula do kavárny s internetem. Nefunkční internet v trainee hausu způsobil, ze jsme tam migrovali hromadně a trávili jsme tam celé dny. Pozdě odpoledne jsme chtěli jít do kina, ale uz neměli volné lístky, takže jsme místo toho šli jen na večeři a večer jsme na streše likvidovali veškeré zásoby alkoholu, který jsme predtim dovezli z Rajastanu. Program na sobotu byl o něco pestřejší, neboť po uz v podstatě povinné navstěvě kavárny, vyzvednutí oblečeni z pradelny (je to nevídaný luxus, mít vyžehlené oblečeni), ručním vyprani věci, které jsem do pradelny zapomněla odnést (poslední ruční praní - až přijedu domu, vymyslim speciální rituál na uctívání automatické pračky - přemýšlela jsem o něčem ve stylu skupinových kruhových tanců spojených se zpěvem) a hakka nudlích následovala posledni AIESEC akce v mém životě. Jmenovalo se to Global Village, odehrávalo se to na prostranství před nakupnim centrem a v podstatě šlo o PR a naborovou akci AIESECu Baroda, na které jsme byli po dvou az třech zemích přiřazení k jakýmsi improvizovanym stánkum pomoci počítačových prezentaci jsme kolemjdoucím představovali naši zemi a kulturu. Předpokládali jsme, ze na takovouhle pakarnu nikdo cizi nepřijde, ale nakonec tam byly davy Indu... A tak jsem lidem licila, jak máme skvělou zemi s úchvatným průmyslem, protože jedine, co znali byla Škodovka a Baťa, takže na tom jsem stavěla. Taky jsem měla nepřipraveny projev na podiu, kdy mi prostě strčili do ruky mikrofon a já jsem mlela úplně strašný hovadiny, a který byl nataceny místní televizi, ještě, ze moje středoškolska profesorka rétoriky není z Gujaratu... A taky jsme tancili, a mluvili z lidmi z místních novin a tak. Vzhledem k tomu, ze to byla moje posledni noc, tak jsem se rozhodla si to užít, bez ohledu na to, ze to bylo zase jen využívání nás k propagaci, takže mě to vlastně hrozne bavilo. Večer jsme šli do indické restaurace a pak jsem jela na motorce a jedním z kluků z AIESECu pro zmrzlinu, kterou jsme pak všichni jedli na streše. Neděle, jakožto úplně poslední den byl ve znamení balení. Moje představa, že když jsem se zbavila toaletaku a flašky slivovice a dvou pulitrovych lahvi samponu, tak se mi musí vsechno vejit do krosny úplně v pohode byla přinejmenším naivni.... Nakonec jsem z dlouheho boje vyšla jako vítěz, ale taky tak vyčerpána, že mi nezbylo nic jiného, než se přesunout do kavárny :-D. Po posledním nákupu v supermarketu, přípravě nutelovych sandwichů na cestu a posledni procházce uz zbyvala jen posledni večeře. Jelikož to byl jen posledni večer v Barodě, ne v Indii, necitila jsem se povinnovana vybrat indickou restauraci a tak jsme šli do Little Italy na pizzu. O loučení se tu asi nechci moc rozepisovat, když s někým žijete 4 týdny, prakticky s nim trávíte 24 hodin denně a sdilite celou svou přítomnost, stane se z něj rodina a já jsem si bohužel jistá, že s vetsinou z nich uz se nikdy neuvidím... Naštěstí s Laurou a Dagmar, mýma Barodskyma BFF, jsme domluvené na večeři v neděli v Agře a uz máme i termín, kdy se prijedeme navštívit, protože vzdálenost Pasov-Praha-Vídeň je naštěstí malá, takže to nebylo tak strašně smutné, ale stejně. Kluci z AESECu, Sebbi a Gurat, nás doprovodili na nádraží, což jsem vzhledem k hmotnosti krosny dost ocenila, našli nám ten spravny vlak a zamavali. A 40 minut po půlnoci, odjezdem vlaku skončilo moje Barodské dobrodružství a zacala další kapitola, Dobrodružství v Jaipuru, ale o tom, milé děti, az přistě ;-).

Den 26. az 29., výprava na venkov, Gujarat

Dnes ráno mi zazvonil budík uz před sedmou hodinou, odjezd z trainee hausu byl plánován na 8:30, takže jsem měla spoustu času se připravit na cestu na venkov, o ktere uz jsem se zmiňovala včera. Nakonec jsem měla mnohem víc času, nez bych potřebovala, protože v Itálii evidentne převládá přesvědčeni, že stačí vstát deset minut před odjezdem, takže jsme měli víc nez hodinu zpoždění, ostatně jako vždy. Kdyz jsme se konečně vypravili, nasedli jsme do dvou tuk-tuků a nechali se odvést na druhy konec města, na zastavku autobusu, kde uz na nás čekal prezident NGO, ktery se o nás az do čtvrtka staral, protože s nama nejel nikdo z AIESECu. Některe holky, Rusky a Polka, odmítly na venkov odjet, vážně nechápu proč, takže nás bylo osm - přesně pul na pul kluci a holky. Nasedli jsme do strašně preplneneho autobusu, ve kterem jsme naštěstí měli rezervovaná mista a odjeli jsme asi 80 kilometrů za město. Za oknem se střídaly obrazy polí s bavlnou, starce, ktery oral s pomocí dvou volů, nebo řeky, ve ktere bylo stado buvolů, kterym koukala z vody jen hlava. Viděli jsme i ženu, ktera v potřebě dojit si na toaletu jen vykasala sukně a pridřepla si u krajnice, nebo napis na zadku trucku "horn ok plasae" (coz mimochodem není takova výjimka, Indům evidentne děla spelovaní problémy, na vývesním štítu obchodu s obuví jsem minulý týden viděla "bye one, get two"). Akorát, kdyz jsem si řekla, že si vytahnu iPad a budu si zapisovat, co vidím, abych na nic nezapomnela, zastavili jsme. Po asi deseti minutách jsme došli do domu s velkou verandou, kam jsme si položili věci a šli jsme na procházku na blízký kopec, na němž je chram. Kdyz jsme konečně popadli dech, sedli jsme si nahoru a nad výborným jídlem, ktere nám na cestu připravila prezidentova manželka jsme si s nim povídali o všem možném, treba o vladnim protezovani kmenoveho obyvatelstva, o systemu bozstev v hinduismu. Vyprávěl nám, že jeho NGO zabezpečuje ve velke části Gujaratu vodní kanály pro zavlažování poli, že jsou financováni a kontrolováni vladou a že za chvilku bude setkání vesničanů z tohohle regionu se zástupci vlády o tom, jak ten program funguje. Na tom jednání, ktere trvalo asi 3 hodiny, jsme byli jak děti, ktere jdou s tatinkem do práce, protože jsme seděli vzadu, snažili jsme se byt ticho a moc nerušit. K večeru jsme si posbirali naše věci a dalším preplnenym autobusem jsme konečně dojeli do cile. Slíbená vesnice vlastne vůbec nebyla vesnice, nýbrž malé městečko a našim domovem se na ty čtyři dny stala opryskana bytovka na jeho kraji. Byt měl kuchyň, chodbu a tři pokoje a byl vybydleny hůř, nez ta nejhorší spelunka v Chanove. Na zdech plíseň, smrad, turecky záchod, do kterého se nesměl házet toaletní papír, jinak se okamžitě ucpal, takže jsme ho proste házeli z okna, elektřina fungovala jen, kdyz měli v elektrárně zrovna dobrou náladu, spali jsme na matracich tenkých jak papír a neustale jsme jen zabíjeli mravence. Nutno podotknout, že tak 4krat větší bratrance těch našich malých roztomilych mravenecku... No az tam jsem si uvědomila, jak moc mě Indie "odrozmazlila", protože před měsícem bych tohle proste nezvládla, a tady jsme jen pozvedli obočí a konstatovali, že se to dá vydržet... Večer přijeli nějací kamarádi Bakše, prezidenta, a přivezli pivo a whisky a měli jsme malou party, ale já jsem byla strašně unavená, takže jsem tam spis tak pospavala. V úterý jsme se vypravili na výlet k vodní nádrži, kde je veliká hráz a vodní elektrárna a tak. Je to gujaratska turistická atrakce, ale nebylo to nic extra. Večer Italové uvarili rizoto, takže jsme si dali do nosu. Ve středu jsme konečně jeli do vesnice, přijeli jsme do místní malotridky, setkali se s ženami že self-help-group, povídali si s nimio microfinancich, pak jsme hráli cricket s dětma, pak nám zpívali a tancovali. Chtěli jsme jim něco na oplatku predvest, tak jsme je naučili makarenu :-D. Večer zase přijeli ti kamardi i s alkoholem. Tentokrat uz ale večírek neprobihal tak růžově, protože sebou přivezli i nějakého tak 25leteho kluka, ktery si evidentne usmyslel, že si mezi nami najde přítelkyni z Evropy. Já jsem jeho snahy utnula hned z počátku vyprávěním o mém baječném snoubenci, takže jsem vyvazla jen s pokusem o obětí, holky to ale nenapadlo, takže to skončilo pokusy o polibek a osahavanim na hrudníku. Holky nechtěly delat scény, ale stejne to večírek dost pokazilo, naštěstí brzo odjeli... Ve čtvrtek nás uz čekala jen cesta domu, ktera byla dost dobrodružná, protože jsme jeli ilegálním autobusem. Přepravci, co nemají oficialni licenci na provoz platí měsíčně fixně stanovené částky policii jako úplatek, aby mohli fungovat. Jenže policie musí vykazovat alespoň nějakou cinnost, takže v posledních dnech mesice tyto autobusy stejně chytá, aby mohla ukázat, že něco dělala. Vysledkem bylo, že jsme malým autobusem pro 15 lidi, ve kterých nás bylo 55 (počítala jsem to), vjizdeli hluboko do pole, kdykoliv se objevilo riziko policejní hlídky. O tom, že pole jsou během monzunoveho období dosti bahnitá a že nechápu, jak je mozné, že jsme se odtamtud vždycky dostali, se asi nemusím ani zmiňovat. Každopádně to byla vážně zábava, protože bylo 40 stupňů a nez jsme dojeli do Barody, tak jsme byli všichni uvaření, strašně špinavý a unavený. Bakš nás ale pozval na oběd do jeho domu a nám bylo trapné odmítnout, takže jsme se na sluníčku s batohy po pulhodine chůze dovlaceli do jeho domu, abychom zjistili, že pozvání na oběd znamená: "dojdeme na nákup a vy pak něco uvaříte." To uz jsme s holkama nevydržely a s vymluvou na Sarinu zraněnou nohu a to, že potrebuje jít k doktorovi jsme proste utekly. Dostaly jsme se domu v pul paty, ti co zůstali přijeli před sedmou. Kdyz jsme se dostaly domu, přišla další jobovka, protože lide z AIESECu nezaplatili nájem, bylo nám řečeno, že se druhy den musíme vystěhovat. Nikdo nevedel kam a co budeme dělat. Tak jsme proste jen šli odnést prádlo do pradelny a k tomu doktorovi a rozhodly jsme se to neřešit s tím, že to nějak dopadne (další věc, co mě Indie naučila, jinak uz bych se totiž dávno zblaznila, kdybych se chtěla stresovat věcmi, ktere jsou mimo mou kontrolu, tady totiž něco nefunguje neustale). Večer jsme šli na super hyper uber cool party. Začínala v sedm, hráli tam evropské diskotékové hity, z nichž nejnovější byl z loňského leta, kluci a holky tancovali v oddělených krouzcich a nalevali tam Colu do sklenicek na cervene vino a konec byl v jedenact, prostě piškotéka se vším všudy. Ale byla to sranda a navíc to bylo to nejlepší, co muže Baroda nabídnout. Zábavný bylo pozorovat taneční styl kluků. Jejich nejoblíbenější taneční pohyb je napodobování kopulacnich pohybu, coz delaj proti sobě navzájem. Nebo si vzájemně tlačí zadek do klína... Všeobecně se chovají hrozne "gay", například se tu kluci bežně na ulici drží za ruku, s propletenymi prsty. Holt jiny kraj, jiny mrav. Internet v trainee hausu porad nefunguje, a osobně si nemyslím, že ještě někdy bude, problémem je, že uz nefunguje ani v kavárně, kde právě sedím a pisu, takže jedina možnost internetu, ktera nám zbývá je WiFi nákupním centru. Přesně v Indickém stylu tam ale WiFi nefunguje ve třetím patře, kde jsou restaurace a melo by to logiku, nýbrž v tom prvním, kde jsou jen stojany s oblečením, takže tam stojíte jako blázen, s otevřeným notebookem uprostred obchodního centra :-), ale tak lepší nez nic...

Den 25., Baroda

Na sobotu jsme naplanovaly výlet do Champaneru, jen ve dvou, se Sarou, protože všichni tam byli ten vikend, kdy jsme byly v Udajpuru. Jedná se o vysokou horu asi 40 kilometrů od Barody a oblíbený cil víkendových výletů místních. Proto jsme se tam vydaly v sobotu a ne v neděli, kdy je tam půlka města. Plán byl, vstát sedm a chytnout bus kolem pul deváté, ale než se nám podařilo se opravdu vykopat z postelí, teda vlastně matraci, udělat si sandwiche s burakovym máslem ke svacine, bylo pul desáté. Hlavním problémem ovšem je, že internet v trainee hausu uz přestal fungovat definitivne, takže jsme si nemohly najít v kolik nám ten autobus vlastne jede, takže jsme proste zkusily jet na jednu zastávku, tam ale nebyl zádný jízdní řad a tak nám bylo doporučeno odjet na vlakové nádraží, tam nás postali zase někam jinam, takže jsme utratili přes 100 rupii za tuk-tuky, ale nakonec jsme se dostaly na to správné místo a náš autobus odjížděl akorát kdyz jsme nastoupily, asi ve čtvrt na jedenact. Zhruba po hodině a pul jízdy, jsme dorazily na úpatí hory, kde jsme si vzaly za 10 rupii na osobu sdílené taxi, které představoval strašně starý džip, do kterého se narvalo 15 lidi plus řidič a jelo se nahoru, do poloviny kopce. Odtud na vrchol se dalo pokracovat pěšky a nebo lanovkou. Naši vymluvou je, že začínalo lehce pršet, ale skutecnost je takova, že jsme lemry, takže jsme si vystály frontu na lanovku, nechaly se vyvést a pak pokračovaly pěšky jen posledni úsek, na vrchol hory, do chrámu, ke kteremu vedlo asi milion schodu, takže i jen tenhle posledni úsek nám trval asi 45 minut svizneho stoupání. Navíc jsme si, v rámci naši místy az úporné snahy chovat se jako místní a neudělat zádné faux pa, uz pod schody zuly boty, coz se ukazalo jako ne nezbytně nutné, protože méně zbozni Indové si boty zuli až nahore a my tak byly papežtéjší než papež, takže jsme to celé absolvovaly naboso, o což výživnější to bylo. Chrám byl ale nádherný a stál za to. Kolem první časti schodů byla velké množství malých obchudku, kde byly mimojiné prodávány kokosy. Já jsem so řekla, že si ho koupím teprve po cestě zpátky, coz se ukázalo jako chyba, neboť spravny postup byl koupit kokos, nechat si ho v chrámu požehnat a pak ho rozbit o speciální kamen a sníst, znovu nahoru uz jsem pro požehnání nesla a rozbijeni se mi povedlo az na několikátý pokus, protože jsem nezvládla odhadnout, že bude potreba udeřit opravdu hodně silně. Po návštěvě chrámu jsme se pomalu vydali dolů, ted uz pěšky, protože hlavní co jsme chtěly videt byly menší chrámy, hradby a starý opuštěný palác, coz uz nejsou hlavni lákadla pro místní, ale pro nás to bylo úžasné, protože jsme odbocily z hlavni cesty dolů na cestu vedoucí přes louky, kde se pásly krávy a koně, nikde ani noha, všechno zelené, byl tam naprostý klid, jen ptačí zpěv, okouzlující výhled a jezero. Také trochu bažina všude kolem, uz dlouho jsem nemela tak strašně špinavé nohy, ale to byl jen detail. Prohlédly jsme si všechny budovy, udělaly piknik a pak se vydaly zpátky na hlavní cestu a dolu. Byly jsme jediní Evropani tam, takže jsme se během toho dne fotily asi 20krat s různými rodinami na výletě, protože fotka s belochem je evidentne největší triumf rodinného alba. Indové jsou ale opravdu hrozně milí, kdyz jsme se odpoledne dostaly zpátky na autobusové nádraží, jeho šéf nás při kazdem příjezdu autobusu upozornil, že tohle není náš autobus a pak zajistil ta nejlepší sedadla v tom správném, takže jsme se domu dostaly naprosto v pořádku. Večer jsem šla s lidmi z druhého projektu na večeři do all-you-can-eat restaurace, kde maji krevety a pak se projít po meste. Všeobecně to byl úplně super den. Dneska jsem vstavala v osm, coz je na mě tady hodne brzo, vyprala jsem si skoro všechno oblečení a uklidila si svůj kus podlahy. Pak jsme vyrazily do hrozně příjemné kavárny na oběd a na internet. Problém je, že ted, kdy uz konečně dokončuju tenhle článek, jim uz pul hodiny nejde WiFi (jinak bych ho asi nedokoncila nikdy), takže doufám, že ji brzy nahodí, jinak budu muset jít jinam. Aha tak pry to půjde v sedm... Indie! Takže jdu asi domu, půjdu si nakoupit zásoby na cestu do vesnice, kam se chystáme zitra brzo rano na 4 dny, zabalit si a večer se sem holt vrátím, abych mohla zverejnit tohle.

V podstatě celý třetí týden, Baroda

V úterý jsme se probudili klasicky v době, kdy většina lidí obědvá, dali jsme si brunch, jako vždycky, coz pro mě znamená "vegie hakka noodles with coke" a pak jsme, velmi nestandarne, no vlastně poprvé za ty tři týdny, co tu jsme, šli do banky, hurá hurá třikrát sláva! Banka to byla maličká, dceřiná spolecnost neziskovky, coz by mě fakt zajímalo, jestli jde doma mimochodem, a zaměřovala se na microfinance. Poskytují tam různé typy úvěrů, uročených mezi 12% a 15%, vetšinou vyžadující dva ručitele, nebo ručení půdou či zlatem a zároveň samozřejmě i spořící úcty, vše však jen pro chudé. Výklad o tom, jak to tam funguje, byl sice spíš na středoškolské úrovni, ale stejne - konečně to mělo společného něco s financnictvim, takže jsme z toho byli docela nadšení. Zaujaly mě především dvě věci, za prve, jak strašně jednoduše ta banka fungovala, měla dva počítače, 3 zaměstnance a 17 agentu. Například jejich systém životního pojištěni spočívá v tom, že každy, z jejich 7000 klientu se může zapojit do systému, kdy v momentě, kdy jeden z nich umře, zaplatí 10 rupii. V systému je polovina klientů, coz v případe úmrtí dělá 35 000 rupii pro pozustale, coz není vůbec špatné a hlavně je to geniálně jednoduché... Druha extrémně zajimavá věc byla, když nám chlapek řekl, že v komerční bance jsou termínované vklady urocene 9%, ok, India ma sice inflaci 6,87% oproti nasem 3%, ale stejně je to mnohem výhodnější, spořit tady, nez doma... Večer jsme se rozhodli jít do kina. Většina lidi byla na nejaké bláznivé komedii hned na zacatku, kdyz mě nebylo dobře, a tak jsem to spolu s temi, kdo dorazili později, chtěla videt ted... Bohužel uz to nehráli, tak jsme místo toho šli na Ek Tha Tiger, coz podle plakátu vypadalo na Indickou variaci na Jamese Bonda, ale nakonec se z toho vyklubalo spis Mr.&Ms. Smith, neboť základní zápletka byla láska dvou agentu, on Indicky, ona z Pákistánu. Obsahovalo to všechno, stilecky, zpomalene záběry, žadné polibky. To je hrozne zajimavé mimochodem, v Bollywoodskych filmech se herci objimaji, daji si pusu na tvar, ale kdyz ma dojit na polibek, vždycky do toho něco přijde, jako že začne pršet, nebo tak. Obzvlášt groteskne to vypadá, kdyz v tom samém filmu hlavni hrdinka naha, jen s ledabyle obtocenym prosteradlem svádí hlavního hrdinu. V kině je tu strašná zima, uprostred filmu je přestávka a před vstupem vám seberou i žvýkačky. Každopádně jsem si ten film hrozne užila, i kdyz byl samozřejmě v hindi. Ve středu jsme čekali, povzbuzení úterní návštěvou banks, že opravdu půjdeme něco dělat... V pět odpoledne, kdyz uz jsme čekání vzdali, přišla sms, že máme v pul šesté byt na natáčení propagačního videa. Coz je ve světle toho, že jsme měli jít do banky, nikdo nám cely den nezvedal telefony a no vzdyt víte, jak to tu vypadá, docela nehoráznost. Evidentne se jednalo o další pokus, jak nás jenom k něčemu využit, takže jsme se proste dohodli, že nikam nejdeme. Zhruba ve třičtvrtě na sedm přišel Dinesh, AIESECarskej viceprezident, aby nás pokáral. Respektive spis sprdnul jako malé děti, co jsme si to dovolili neprijit na nasmlouvane natáčení, a že máme ve smlouvě účast na jejich akci a tak dále. Na to jsem si vzala slovo já, a snažila jsem se mu vysvětlit, náš uhel pohledu. Tedy to, že se budeme rádi účastnit jejich akci, ale jen a pouze v momentě, kdy oni budou dodržovat svou čast smlouvy, že nám vážně nepřipadá normální, aby nám bylo v úterý řečeno, že ve středu půjdeme do banky a pak nám bezeslova omluvy, nebo třeba prosby, oznámili, že musíme byt na nejakem natáčení, ktere bylo tak strašlivě dulezité, že nám o něm řekli tak dlouho dopředu, taky to, že jedinej, kdo se o nás stará je Sebbi, kterej kvůli nám dře jako kůň, ale že on, ani prezident, ani nikdo jiný z Aisecu, nás nikdy nepřijdou pozdravit, nebo se zeptat, jak se máme, a že po třech týdnech nás jen přijde sprdnout. Upřímně, nemyslím si, že bych byla nějak zvlášť zlá, ale jeho reakce byla neříct ani slovo a se slzama v očích odejít. Coz nás teda všechny docela rozsekalo, u 23leteho kluka, který si o sobě evidentne hodně mysli. (Mami, vzpomeň si na tohle, az si že mě budete příště dělat srandu, že jsem ubulená...) Bohužel jeho fatální neschopnost přijímat kritiku znemožnila jakoukoliv diskuzi nebo snahu o řešení celého problému, takže jsme se proste sebrali a šli do restaurace Little Italy, kterou máme jen dva bloky od domu, kde vaří italský kuchař a mají tam importovanou zmrzlinu - prostě ráj, sice pekně drahej ráj, protože večeři pro jednoho za 500 rupii si tady muže dovolit opravdu málokdo, ale ráj. Ve čtvrtek jsem se vzbudila asi nejpozději za celou dobu tady, a to sice se slovy spolubydlící, že Sebbi píše, že máme byt za pul hodiny v officu, coz znamenalo odcházet během 5 minut. Měli jsme standartni Indické hodinové zpoždění a z officu jsme vyrazili rovnou na venkov. Jeli jsme různými dopravními prostředky skoro dvě hodiny pak jsme byli asi 3-4 hodiny v jedné vesnici, kde jsme navštívili skolu, místní podnikatelku, chram, self-help-group a tak... Velké plus mého indického dobrodružství predstavuje splnění mého snu. No dobře, tak ne úplné splnění, ale aspoň uz vím, jake to je byt prezidentkou. Naše návštěvy totiž probíhají, jako bychom byli oficialni návštěva. Někam nás odvezou, my si to tam prohlidneme, potreseme si rukama s vedením, zamavame dětem, udělá se pár oficiálních fotek a jedeme domu. Bezvadné bylo, že jsme zlomili náš rekord v jízdě na tuk-tuku, počítejte se mnou - ve předu řídic a tři osoby, uprostred tři osoby puls jedna stojí a drží se z boku, v nákladovém prostoru tři osoby, jedna osoba se drží že zadu a čtyři osoby se vezou na střeše - to jsme na 15 lidech plus řidič! Docela úspěch oproti peti plus jedna z prvního dne, coz uz mi připadalo nepřekonatelné. Důvodem je to, že vesnické tuk-tuky jsou trochu jinak stavěné a hlavně, na venkově není dopravní policie. Doufám, že to nekdo fotil. Jediny mráček na jasném nebi včerejšího dne byl fakt, že jsem se rano trochu zapomněla najíst a ve vesnici nebylo kde doplnit zásoby, bylo asi milion stupňů a nemeli jsme sebou vodu a kohoutkova znamená přimý expres do světa průjmu, ne li cholery, takže jsem cely den premyslela jestli omdlim hned, nebo az za chvilku. Nakonec jsem to ale nějak zvládla. Večer většina lidi odjela do Udajpuru, kde my jsme uz byly minuly víkend, takže dneska se žádná práce nekonala... Se Sarou, Italkou, jsme proto vstaly klasicky v poledne, zasly jsme na hakka noodles a jely jsme do Staré Barody nakupovat oblečeni. Cil mise byly kalhoty a tilko pro mě, sukně pro Saru a pro obě látka na šaty. Az totiž nekdo někdy pojedete do Indie a na internetu si přečtete, že si sebou nemáte brát moc oblečeni, protože si tady všechno koupíte a mnohem levněji nez doma, tak uz se vyzbrojení mou zkušeností jen zasmějete autorovi a přidáte další tilko do krosny. Nakupování oblečeni je tu totiž docela velký problém (poznamka: ted mluvím výhradně o dámach, neboť panové tu chodi oblékaní dost podobne, jako doma a tudis sehnat oblečení není problém - pokud merite tak do 160 cm :-D, a o oblastech mimo Bombaje a spol., kde jsme viděli napr. Mango, nebo Promod, takže to taky nebude takové drama). Indické dívky a zeny, alespoň v Gujaratu, chodi tak z 80% oblečené v tradičních odevech, to jest bud sari, nebo takové volne šaty po kolena a k nim leginy. Viděla jsem jednu Evropanku v sárí a veřte mi, vypadala jako magor. A taky jsem viděla sebe v kabince obchodu v té civilnejši variantě a věřte mi, nebylo to o nic lepší. Touhle cestou při nákupu oblečeni tedy jít nemůžeme. Zbylých 20%, především mladších slečen, se snazi o zapadni vzhled. Ten tady ale znamená styl 90let, případně současný pohled na módu reprezentovány především dívkami z menších měst, oblékajicich se podle aktuálních trendu z vietnamskych trznic (no offence!), tedy jeansy a tričko s potiskem, idelaně ve zlaté nebo stříbrné barvě. Touto cestou jsem také jít nechtěla, takže mi nezbylo nic jiného než harémové kalhoty, lidově zvané "nasrávačky". Tento výsostně anti-sexuální, coz se tu teda vlastne hodi, kus oděvu je ke koupi v podstatě všude a za velmi lidové ceny, od 100 rupii za kus, ve kterem se vám udělají díry po hodině nošení, po 1000 rupii za kus v nákupním centru. Já jsem šla střední cestou a uz mám dvoje, ty dnes koupené, žlutě s potiskem růži, označil spolubydlící jako velmi podobné gauči jeho babičky, velikosti i designem. Problémem cislo jedna však není "kam s nim?" ale "co k nim?!" neboť volne haleny se k nim absolutne nehodí a v tomhle vedru se jako nejvhodnější jevi tilko. Čert vem všechny poučky o nutnosti mít tu zahalena ramena, není to pravda, Indové nejsou Arabové a pozornost tu člověk budí stejně, s rameny i bez nich. Jenze sehnat tilko je nadlický úkol. Nadlický úkol, který se mi dnes povedlo splnit. Našla jsem obchod s tilkama. Má to ale jeden velký háček. Vsechna tilka, trička i mikiny v obchodě prodávané měli nějakou "malou chybicku", vetšinou v podobě vyšitého krokodylka, ktery jako by z oka vypadl tomu od Lacoste, nebo Sobika, ktery si evidentné v detsví hrál s tím od Abercrombie. No priznám se, zhrešila jsem. Svatosvatě přísahám, že je tady nechám a stydím se za rujnovaní módního průmyslu a podporu dětské práce, ale já jsem scháněla tilko 3 týdny, budiž mi to omluvou. Jinak fakes tu nosí úplne všichni, otázka jen je, jestli jsou to opravdu faky, nebo zboží ukradené z továren, protože všechny takto dostupné znacky tu šíjí a mně pripada, že je lehčí to zboží ukrást než vyrobit padelek. Ale samozřejmě nevím. Látky jsme se nehnaly, protože byly všechny nějak vysivane a ozdobené cingrlátky, jedina, která se mi líbila, byla určena na zavesy a já přece jen nejsem Scarlett O'Hara. Dalším módním tematem jsou kabelky. Já jsem sem přijela vyzbrojena batohem a látkovou nákupní taškou, kterou mi maminka velmi prozretelně pribalila na posledni chvíli a kterou tu uz 3 týdny nosím místo kabelky. Diky mami! Vážně doufám, že to přežije az do konce, protože o kupovani nové tady nemůže byt ani řeč. Všechny nabízené kabelky jsou tu z levné kozenky, ozdobené jako od kolotoču a jedním slovem odporné. Jedina, ktera se mi za celou dobu tady libila byla červená kabelka v retro stylu, z broušené kuze, kterou jsem videla ve vyloze Tata shopu v Udajpuru a která stála 7000 rupii, takže jsem ji tam taky musela nechat. Koukam, ze jsem se tu o obleceni nejak rozepsala, ale mejte prosim pochopeni, hezke oblečení mi tu hrozne chybi, docela mi vadi, že vypadám jako příšera v kalhotach velikosti rodinného stanu. A to jsem se ještě vůbec nezminila o spodním prádle. V Barode evidetne neprodávají jiné kalhotky nez ty ve stylu Briget Jonese, tedy velké, bavlněné a idealne s kytickovym potiskem, to uz ale vážně odmítám... Večer jsme šly zase do kina, tentokrat na romantickou komedii o dvou svobodných ctyricatnicich, ktere rodiče nutí do svatby. Asi se že mě stává fanoušek Bollywoodskych filmu, protze jsem odmítla jít na americkou akční cosi, i kdyz to slibovalo angličtinu. Ted uz musím jít spát, protože rano vstavam v 7, neboť jedem na nějakou relativně blízkou památku UNESCO, která nevím, jak se speluje. Problémem je, že nám v podstatě přestal fungovat net, zapíná se náhodně vždy jen na pár minut a tak nevím, jestli se mi to ted povede zverejnit, tak pokud to bude az rano, tak se na mě prosím nezlobte, není to moje vina... Ok, tak to nejde, snad to půjde rano...

Udajpur

V psaní blogu "trosku" zaostávám, od středy a posledního postu uz uběhlo 5 dni a to vůbec nemluvím o tom, ze vám porad dlužím reportáž z Bombaje, ale budiš mi omluvou, ze ve čtvrtek a v pátek se nic moc zajímavého nedělo a o víkendu jsme byli na výletě... Po tom, co nám bylo slíbenou, ze půjdeme na univerzitu, jsem se na čtvrtek docela těšila, protože to slibovali snad i nejaké opravdu zajimavé vědomosti, ale po více než dvou týdnech tady uz spis neprekvapive se nic takového nekonalo a šli jsme se jen podivat do další NGO. Tam jsme dokonce asi 20 minut pracovali (!!!), konkretne jsme plnili pytliky nejakym jídlem, což pomáhá chudým ženám, které to dělají, ziskat aspoň určitou finanční nezávislost a NGO finanční prostředky na podporu dalších projektu, jako je boj proti AIDS. V pátek rano jsme podnikly další velmi dobrodruznou výpravu na nádraží za účelem ziskat jízdenky pro naše cestování v záři. Poučeny předchozími nezdary, našly jsme si na internetu přesná jména a čisla a odjezdové časy vlaku, které chceme použit, takže jsme mely vzorně vyplněné žádací formuláře a světe div se, dostaly jsme všechno, přesně jak jsme to chtěly, navíc za úplne směšné ceny, vlaky pro me staly na ty dva týdny necelých 1000 rupii, což je speciálně v porovnání s cenou autobusu, kdy tolik stojí jedna obousměrná jízdenku, opravdu málo... Na druhou stranu, Francouzka byla minuly týden v Delhi u své Indické kamarádky a ta ji řekla, ze ona by sleeper class non AC, což je přesně ta třída, kterou budeme jezdit, nikdy nejela :-D, takže uz jsme asi Indictejsi než Indové. Po takto úspěšném nákupu jsme ještě jely do nákupního centra, protože jsme mely hrozne moc času, před začátkem naši denni dávky "práce" a tak jsem si koupila tričko s potiskem slona a takovou halenku, která je dost extravagantní i na Evropu, nejsem si úplne jista, kde se tady, uprostred Gujaratu, vzala.. Naše páteční pracovni náplň měla spočívat v tom, ze jsme měli jít prodávat ovoce na trh. Což jsme všichni odsoudili jako naprosto šílené, protože po tom, co jsme na ten trh s ovocem dorazili a čekali asi hodinu, během které jsme se stihli trosku povařit, protože bylo asi 40 stupňů a nikde zádný stín, se ukázalo, ze ten kluk z Aiesecu se rozhodl přesvědčovat prodavače, aby nám dovolili prodávat ovoce místo nich, což oni, velmi překvapivě odmítali. Tak jsme si koupili par pomerancu a jeli jsme domu. Tam jsme si zabalily a pomalu, se zastávkou na večeři, jsme vyrazily směr nádraží, abychom vyrazily na výlet do Udajpuru. Jely jsme tři holky, já, Italka a Francouzka. Po hodině valeni se v autobuse, jehož řidič nás ujistil kyvnutim hlavy, ze je to samozřejmě ten náš, a vyhraném boji s Indama o naše mista jsme zjistily, že lezime v buse do Ahmadebadu, a že ten náš autobus na nás celou tu hodinu čeká o 50 metru dal. Tak jsme si daly sprint, kdy by nám tempo v neůplně nasazenych sandalech a s batohama mohl závidět i Bolt, abychom zjistily, že Francouzka v tom původním autobuse, který samozřejmě okamžitě odjel, zapomněla náš listek. Naštěstí manager autobusu řekl, ze o nás ví, protože mu volal travel agent, že tim busem pojedou tri Evropanky, protože jinak by na nás nečekal a dávno nám ujel. Tak jsme si oddechly, že to nakonec dopadlo dobře a šly jsme spát, teda spiš poslouchat hudbu, protože vzhledem k tankodromove kvalitě silnic se o spánku nedá moc mluvit. Tad mě napadá, že tím, že jsem ještě nedopsala post o Bomaji, nevíte, jak vlastně vypadají noční busy v Indii... Tohle je čast toho článku: "Místní dálkové autobusy připomínají nejvíc ze všeho Záchraný autobus z Harryho Pottera. Autobus má uprosted ulicku a na obou jejich stranách ve dvou patrech postele. Na pravo single, na levo double. Postele mají zašupovací dvírka, nebo jen závěsy, jak kdy. No a vy si tam proste vylezete, lehnete a spíte. Teda až na to, ze řidiči autobusu řídí jako Stan Silnička, to znamená strašně, silnice jsou tak stokrát rozmlácenější než u nás a navíc jejich obliba v neustalém troubení je neopouští ani v noci. Takže pokud se vám povede usnout během všeho toho házení, naklaneni , prudkého brzdění a ramusu, jste fakt borec, ale bez špuntů do uši to proste nejde :-). Druhá zábavná část dálkového cestování jsou záchody. Všichni víte, jak vypadají záchody na nádražích a levných odpocivadlech. Teď si zkuste predstavit, jak asi vypadají záchody v Indii, spojte to a vynasobte tak osmi a dostanete hodně hrubou predstavu o tom, jak to vypadá na odpocivadlech u Indických dálnic a to ještě bez smradu." Plánovaný příjezd do Udajpuru byl v šest rano, v pul druhé se mi konečně podařilo usnout a proto mě přinejmenšim překvapilo, když jsme byly probuzeny ve 3, že jsme v Udajpuru. Chtě nechte jsme vystoupily rozespane a absolutně zmatenéna benzinové stanici kdesi, kde to vypadalo relativně obydleně. Relativně snadno jsme sehnaly tuk-tuk, který i když byl strašně předrazeny, nás dovezl opravdu do toho hotelu, kde jsme mely rezervaci. Tu jsme měli sice jen na noc že soboty na neděli, ale měli volny pokoj, takže jsme se ubytovaly a kolem čtvrté hodiny konečne v klidu usnuly. Rano jsme se nasnidaly na střeše a šly se podivat na jeden z úchvatných paláců. V Udajpuru je obrovske, uměle vytvořené jezero, na jehož břehu je jeden hlavní palác a v němž jsou na ostrůvcích dva další, jeden přístupný a jeden přebudovaný na velmi drahý hotel. Po obědě, to jest tak ve tři jsme usoudily, že je strašné vedro a že bychom si mely jít raději odpočinout na pár hodin do hotelu. Vzbudily jsme se asi v šest, což bylo akorát, abychom stihly představeni typických tanců a všeobecně kultury Radzastanu. Hrozne mě na tom zaujalo, že hlavní tanečnice byla asi 50 leta, nijak krásná korpulentni dáma. Tancovala opravdu bravurne, ale mám pocit, že v Evropě by tohle proste nikdy neprošlo, aby na turisticky cíleném vystoupení nebyla v hlavní roli krásná mlada tanečnice. Po vystoupení jsme se šli podivat do blízkého chrámu, kam jsme přišli právě v čase modlitby, kdy věřící seděli na zemi a sborově zpívali, což bylo kulturně mnohem zajímavější :-). Sluší se podotknout, že Udajpur je hodně turistické město, ma totiž opravdu jedinečnou atmosféru a mimojine se tu například točil jeden z James Bond filmů (Octopussy) a proto je tu velka spousta mladých lidi z celého světa. Pravě particka mladých Francouzu nám doporučila jít na večeři do střešní restaurace do hotelu Minerva, která nás absolutne okouzlila, nebot tam skvěle vařili, měli bezvadny výhled na jezero a paláce a navíc velmi pohodlne gauce, na kterých jsme se valely cely večer a šli jsme tam rano znovu na snídani, po které jsme jely na lodi na ostrovní palác, po jehož prohlídce jsme se vrátily do města a koupily pár suvenýrů, protože uz bylo ale zas estrasne horko, vrátily jsme s opět do Minevy, kde jsme odpocivaly velkou čast odpoledne a četly si, nebo si povídaly s cetovateli z různých časti Evropy, povedlo se mi půjčit si nabijecku na iPhone, kterou jsem si zapomněla v Barode... Musím říct, že se mi vůbec nechtělo domu, protože Udajpur je zatím nejhezčí místo, kde jsem v Indii byla a tenhle víkend jsem si opravdu maximalně užila. Všeobecně se říká, že se člověku přestane styskat a zvykne si na Asii po dvou týdnech a je to asi pravda, protože se mi tu uz vážně moc líbí. Domu do Barody jsme dorazily asi ve 4, takže dnes odpocivame, protože nemáme práci, protože je opět státní svátek, tentokrat konec ramadanu. Navrhuji, aby se naše vláda inspirovala a znekolikanasobila počet státních svátků, protože tady je evidentne státní svátek každy týden.

Den čtrnáctý, :-)

Tak uz je mi o dost lepe, večer jsem sice teplotu měla, ale do rana bylo všechno mnohem lepší, uz mám jen rýmu a kašel, ale hlava mě neboli a tak se samozřejmě cítím mnohem lip i psychicky... Asi bych si měla zakázat psát sem cokoliv, kdyz mi není dobře, protože tím asi jen děsím rodiče, za což se omlouvám... Dneska ráno jsem se vzbudila zhruba v osm a po tom, co jsem usoudila, ze uz mi je dobře a tedy muzu jít ven jsem se spolu s ostatními vydala na univerzitu, na oslavu dne nezávislosti. To byla strašná nuda, protože se omezovala na dvouhodinovy proslov o boji za svobodu, který byl ale bohužel v hindi, takže přes jeho zajímavost nás úplne nezaujal a proto jsme se vydaly na nádraží, abychom si koupily lístky do Udajpuru, kam ve 3 o víkendu jedeme na výlet. Opakovala se situace z minulého tydne, kdy nám bylo řečeno, ze na ten vlak uz nejsou žádná volna mista a na waitting listu uz je 46 lidi, takže jsme si šly raději koupit lístky na autobus, což bylo absolutne bez problému... Pak jsme šli na snídani do McDonalds, což bylo bezva, protože sice nemají burgery, jen nejaké hnusné veggyburgery, ale mají tu nuggety a hranolky a tak. Coz me teda přivádí na jedno z hlavních dnešních diskuzních temat, které hýbou našim apartmanem, a to je fakt, ze prijedeme domu hrozne tlusti, protože tu nemáme absolutne zádný pohyb, jen se valime a cpeme se se bramburky a čokoládou, takže musíme zkusit najít nějakou skolu jógy, nebo tak... Po tom, co jsme se vrátili domu, snažili jsme se dve hodiny pochopit systém platby jízdenek přes internet, ale i kdyz nám s tím pomáhal Ind, neuspěli jsme, já jsem ale alespoň našla skvěle levnou letenku z Varanasi do Mumbaje na skoro konec mého pobytu, která byla o polovinu levnější, nez všechny ostatní, pro dva lidi stala 3,5 tisíce Kč, coz je hodně levne, takže mám za sebou první internetovou platbu kartou :-). A všeobecně trávím přebytek volného času přípravou a konzumaci ovocných salátů a organizací cestování po tom, co tahle "stáž" skončí... Coz uz bude vlastně za dva týdny... Zítra máme snad nejaké hodiny na univerzite, tak jsem zvědavá, jestli to bude zajimavé a obohacující :-).

Den nevím kolik, zase je mi špatně

Chystám článek o Bombaji, jenže uz sem zase nemocná, nejdriv to vypadalo jen na rymicku a kaslicek, ale dneska už me boli svaly tak, ze nezvednu pravou ruku a je mi na zvracení a strasne me boli hlava, když se zvednu abych šla jen na záchod, tak se malem rozskoci... Je mi trapne za to, ze jsem ten problematickej clen skupiny a moje obranyschopnost je asi tak silna, jako schopnost česke armády uchránit stát v případe napadeni, ale aspoň nemám teplotu, takže to nemůže byt Dengue...Stejně je to jedno, protože překvapivě nemáme práci, takze se tu jen tak povalují všichni, ale čím hůř mi je tím víc chci domu... Nemela jsem sem vůbec jezdit...

Den sedmý, Baroda

Omlouvám se, že jsem tak dlouho nic nenapsala a doufám, že jsem během těch 6 dnů nepřišla o všechny svoje čtenáře, ale pravda je takova, že ve středu se mi hrozne nechtělo nic psát a ve čtvrtek jsme odjeli do Mumbaje a můj plán, že napisu post na mobilu po cestě mi holt úplně nevyšel... Mamka měla naprostou pravdu, že bych si měla všechno zapisovat průběžně, protože ted uz si z minulého tydne skoro nic nepamatuju, ale každopádně se pokusím vzpomenout si na co nejvíc detailu ze stredy a ctvrtka, cestě do Bombaje asi věnuji samostatný článek. Takže středu jsme ráno klasicky odpocivali a po obědě jsme se vydali na exkurzi do jedne Self-help-group. SHG je koncept, rozšířeny především tady, v Indii, ale i v dalších částech Jižní Asie, založený na tom, že její členové průběžně přispívají malé částky do společného fondu, že kterého si potom mohou financovat místní nizkourokové micropujcky, rozvoj společného podnikání nebo vesnice. Jednotlivé buňky funguji vždy v rámci vesnice, takže v rámci komunity, jsou samosprávné a poměrně zajimavé je, že se v nich zpravidla výrazně více angažují ženy. Sice jsou samosprávné, ale protože úroveň vzdělanosti jejich clenu je dost nízká, funguji pod patronací a dohledem nevládních organizaci, kteří členům a vedeni pomáhají s organizaci a správou finančních prostředku. Prostředky, ktere členové do SHG fondu dávají pocházejí hlavně z rukodelne cinnosti, o ktere jsem psala minule. Mluvili jsme s místními členy SHG, byli jsme se projít na pole, kde pěstují cukrovou třtinu a tak dále... Večer, kdyz jsme se vrátili domu domlouvali jsme plány na víkend.
Ve čtvrtek ráno se pár lidi vypravilo koupit vlakové jízdenky do Bombaje, coz se ale ukazalo jako naprosto nemožné, a tak nakonec koupili jízdenky na autobus, ktere jsou dvakrát tak dražší a autobusem trva cesta dvakrát tak dlouho, ale nedalo se nic dělat. Take jsme zjistili, že nejen, že nepujdeme do práce v pátek a v pondělí, ale nakonec ani právě ve čtvrtek, takže se skupina nás rozhodla jet na prohlídku místního paláce. Ten byl postaven v 19. století barodským maharadžou a jedná se o opulentni poměrně moderní palác v centru města, postaveny v kombinaci indických a britských architektonických stylu, obklopený velikým parkem, ze kterého je dnes golfové hřiště. Poměrně zajimavé je, že maharadža vládl svému panství, pod vlivem britské nadvlády, az do roku 1947, kdy získala Indie nezávislost a maharadžové, coz znamena v prekladu princové, ztratili politickou moc, ale ne titul, ani majetek, takže rodina potomků zakladatele dynastie v klidu žije v druhem a třetím patře. Palác se mi hodne líbil a po prohlídce jsme se pomalu vrátili domu, abychom si zabalili na cestu...

Den šestý, Shroff foundation trust Baroda

Dnes ráno jsem se probudila a bylo by mi naprosto dobře. Veřejně tímto děkuji všem částem mého břicha, že se konečně rozhodly uklidnit. Aby ale nebyla nuda, všimla jsem si, že krabice toho děsně drahyho džusu, kterou jsem si koupila v sobotu, ležela na zemi podezřele nafouknutá a v momentě, kdy jsem ji zvedla, abych ji došla vylit do koupelny, explodovala mi v ruce. Takže máme na zdi moderní umění. Ok, spíš to vypada, jako by se tam někdo pozvracel, coz tady není zrovna nereálný, ale zustaňme u toho, že se jedná o umění ;-). Po tom, co jsem tu spoušť uklidila a umyla se a snedla svou denni dávku corn flakes a tak, jsme vyrazili na oběd do nakupniho centra, ja vim, ze jsme barbari, ale je to tam levny a pritom bezpečný a rychlý, kde jsem si dala teda jen suchou rýži, tak pro jistotu, a hrála tam asi stoletá písnička od Paris Hilton. Pak jsme sedli do tuk-tuku a nechali jsme se dovést do Shroff foundation trust (NGO partner naseho projectu) centra. Měli jsme tam být ve dve, přijeli jsme v pul třetí a ještě jsme byli prvni :-D. Ale na to si tu člověk hodne rychle zvykne... Vyfotili jsme se s detickama, kterym prave končila škola a kdyz přijeli ostatni, šli jsme do centra jako takového. Shroff foundation je nezisková organizace fungující od roku 1980, dělící se na několik divizi a v Barodě podporující především začleňování dětí z vesnických oblasti do zivota ve meste, ale ne jen to. Kdyz jsme přišli, ujala se nás jedna že zaměstnankyn a postupne nás provedla celým komplexem. Viděli jsme výuku v rámci programu výše zmíněného začleňování, které probíhá tak, že děti, respektive 18 letí mladí lidé po střední škole, mohou zadarmo vystudovat určitou nástavbu, která jim umožní najít práci ve meste, takže mohou mít lepší život, nez by měli na venkově, například na pomocnou sestru, svářeče, elektrikáře nebo grafika. Jeji soucasti je důraz na počítačovou gramotnost, alespoň zaklady angličtiny, na osobni rozvoj, protože během zivota na vesnici se nic o tom, jak uspět na pracovním pohovoru nedozvite, ale i praxe. Dále program, umožňující vesnickým ženám prividelat si ruční prací, kdy tu designéři navrhnou určitý produkt, jehož časti se posílají do vesnic, kde je zeny za předem stanovenou ukolovou mzdu ručně vyšijí, bud s korálky nebo bez, pak se věci dodelaji a standartně prodají, coz umožňuje větší nezávislost jak ženám, tak nadaci a je to opravdu hrozně hezký, jenze vim, ze bych to doma nenosila a na 6 tydeni pouziti to bylo dost drahé. A take místní nemocnici, kde poskytuji jak vesničanům tak i lidem z města znatelně levnější lékařskou péči, včetně pravidelné dialýzy a menších operaci. Nakonec nás zavedli do svého chrámu, kde maji na zdi symboly všech v Indii fungujících větších náboženství, protože každý z místních ma přece právo vyznávat svého Boha a oni se společně modlí spíše za tvrdou práci, prikladný život a konání dobra  a to maji vlastně vsechna nabozenstvi společné. Jejich filozofie se mi hodne libila, stejně jako cela jejich práce. Pokud by někoho zajímalo víc, tak www.shroffsfoundation.org. Všechno to bylo opravdu strašně zajimavé, ale byl tu jeden problém, a sice, že jsme tam byli na exkurzi. Podivat se, poslechnout si, na čem pracuji a udělat pár fotek. Vím, že musím působit jako rozmazlené dítě, které odjede do Indie a pak jen fňuká, ale uz jsem si zvykla na ubytováni, díky Bohu už je mi dobře a ted bych chtěla začít pracovat. Protože jsem sem jela s tím, že bych chtěla alespoň malinko pomoct Indii a jejímu lidu, udělat aspoň malinkou pozitivni zmenu, a s tím, že bych se tu chtěla něco naučit. Jenže pokud to bude pokracovat stejným zpusobem, jako že pravděpodobně bude, tak moje přítomnost tady nesplňuje ani jeden z těchto cílů. Takže jsem z toho dnes odpoledne byla hodne otravená, ale psala jsem do českého Aiesecu, kde mi viceprezidentka slíbila, že zavola místnímu prezidentovi, proc absolutne neplní podminky smlouvy, a hlavně jsem vysvětlila místnímu viceprezidentovi o co mi jde a že bych proste chtěla pracovat v místní microfinance bance, a že tam budu dělat absolutne cokoliv, ať uz pracovat v terénu ve slamu, nebo v kanclu, ale proste uz jsem rezignovala na to, že pomůžu někomu tady, tak bych aspoň chtěla pomoct sobe, něco se naučit. Jenže problém je v tom, že ti lidé, co pracujou v terénu neumí anglicky ani slovo a vzhledem k tomu, že mám čas do 7.9. tak je otázka, jestli mě vezmou, ale nějak vidím naději. Není to tak, že bych to tu jinak nevydržela, ale pripadá mi to jako ztráta času. Ted me napadlo pokusit se ještě vyřešit tuhle blbou situaci přes místní Rotaract club, protože ty by taky mohli mít nejake projecty a kontakty, kdyz uz jsem ted ta viceprezidentka :-D. (Tombi, pokud to tu náhodou taky čteš, napis mi pls do komentářů, co si o tom myslíš, jestli to není moc drzé...) Stejne jsem s nima chtěla navázat kontakt. Jenže budou mít asi prázdniny, ráno každopádně napíšu mail prezidentovi.  No a ted jsem tak v půlce procesu praní prádla, coz je tu docela operace, protože tu teče jen studena voda, takže zahrnuje i varnou konvici a z balkonu máme pradelnu :-D a půjdu asi brzo spát, ani jsem nesla na večeři, jen jsem si udělala instantni nudle, protože jsem fakt hodne unavená. Já vím, že byste chtěli všichni vidět nějaké fotky, ale tím, že jsem si sebou nevzala pocitac, ale jen iPad, tak nemám jak je z fotaku na blog dostat. Leda bych fotila iPadem, jako prihlouplí turisté Praze, kterym se smějem, coz úplně nechci... Později ale asi někoho přesvědčím, at mi puči comp a aspoň něco sem snad dám. Jinak mě překvapuje, jak strašně moc čtená sem, což je teda jediný důvod proč pisu, protože deník lezi ladem a pisu všechno jen sem, tak to pak budu muset komplet přepsat :-). 

Den paty, pořád v posteli

Vzhledem k tomu, že pořad lezim v posteli, nemám moc novinek, o ktere bych se s vámi mohla podělit. Leda vás můžu v duchodcovskem stylu detailně informovat o vyvoji mého zdravotního stavu, ale myslím že se omezím na konstatování, že je mi o dost lepe, nez ráno, takže doufám, že zítra uz budu použitelná, protože Sebbi, kluk z místního Aiesecu co ma můj project a tím trochu i mne na starosti mi vyhrožuje, že me ráno odveze do nemocnice, pokud mi nebude lepe, a tato představa me skutečně zrovna neuchvacuje...
A protože uz jsem dva dny nejedla nic jiného než corn flakes, a uz mi lezou i ušima a mám hlad, ale jinak tu mám jen instantni nudle, corny tyčinky a orea, coz mi nepřipadá jako zrovna dietní strava, takže na nich budu muset vydržet minimalně do rana, povím vám něco o místním stravování...
Jak uz jsem se asi zmínila, do dneska jsme nemeli na apartmánu vařič, nýbrž jen rychlovarnou konvici. Dneska uz to někdo nevydržel a vařič proste koupil, ale ještě jsem na něm sve kulinarske umění nezkousela. (Všeobecně vybaveni bytu řešíme dost samozasobytelsky, aktuálně se snažíme sehnat zachodova prkynka, ale to je něco, co tu evidentne neznají, protože jsem ještě zádné neviděla...) K snídani jíme corn flakes s mlékem, pro ktere musí ale ráno vždycky někdo dojit, protože nemáme lednicku. A jinak jíme venku. Z bezpečnostních důvodu nejime na ulici, ale v místních normálních restauracích místní jídlo. To znamena, že vám dají tak 4-10 malých kovových misticek na tacu a v nich jsou různě omáčky a tak a taky rýže a k tomu indický chléb, měkký i tvrdý a vy si je do toho namáčíte... Není to nic uber delikatniho, ale dá se to, i kdyz ty omáčky jsou hodne palive, takže je lepší namáčet si to spíš méně... Množství misticek se liší podle toho, jak moc dobrá restaurace to je a taky, jestli si date all you can eat a nebo ne... Cena je tak od 60 do 160 frfňů, to jest od 22 do 60 korun. (Ted jsem mimochodem zjistila, že celou dobu počítám se špatným kurzem... Kdyz je totiž 36 rupii za 100 korun tak to velmi prekvapivé neznamená, že mám cenu dělit 3,6! Matematický talent se nezapře :-D). K pití si obednaváme vetsinou vodu v lahvi a lassi, coz je takovy jogurtovy nápoj, ktery dobře neutralizuje pálení po ostrém jídle. Všeobecně tu ale pry jídlo není ani zdaleka tak ostré, jako v jiných částech Indie... Prakticky všechno je tu vegetarianske a maso se schani špatně a je dost drahé, jedine ktere jsem zatím měla byl salám na pizze v sobotu večer. Provincie Gujarat je take jediný dry state, takže tu plati absolutní prohibice. Bez speciálniho povoleni, ktere můžete získat jen jako turista tu nesezenete ani pivo. Rozhodli jsme se to povoleni neschanet, protože o víkendu chceme jet do Jaipuru, tak tam nakoupime zásoby, neboť i s tím povolením je tu alkohol strašně drahý. Na druhou stranu, pulitrova lahev Coca-Coly tu stojí 25 rupii, coz je (podle správného kurzu ;-)) asi 9 korun. Krabice džusu stoji ale 99 a tedy 36 korun... moc jsem nepochopila, proc je v tom takovy rozdíl, ale budiž... Doufám, že uz mi bude dobře a budu vás moct informovat o něčem zajímavějším, nez že mám z ležení na zemi otlacene úplně všechno ;-)

Den čtvrtý, trainee house Baroda

Ještě v pátek večer jsme si naplánovali plan na vcerejsek. Zněl vstavat v deset, odcházet v jedenáct, sehnat indické simkarty, jít na stary trh, nakoupit trochu oblečeni a pak jsme byli pozvání na půlroční schůzi místního Aiesecu. Plán to byl moc hezky, jenže se nám jej narušilo vstávání ve 12... Jeden z Indu nás přišel vyzvednout a pomohl nám zařídit telefony, nejsem si stoprocentně jista, že mi tu k něčemu bude, ale moje nové telofoni číslo je +91 9825587485 a to česke je aktuálně nefunkční... Po obědě v místní restauraci jsme usoudili, že uz je moc pozde na to, abychom jeli do centra a se zastávkou doma jsme se hodne pomalu přesunuli na tu jejich schuzy. Přijeli jsme samozřejmě pozde a po nasem příchodu byla schůze zahájena asi pul hodinou Bollywoodskeho tancovani. Všichni krome nás uměli perfektně sestavy na jednotlive písničky a vysledek působil jako Zumba po Indicku... Kdyz uz byli všichni absolutne propoceni, a kdyz říkám absolutne tak myslím opravdu naprosto, jeden vypadal, jako by v oblečeni prave vylezl že sprchy, zacali samotnou schůzi asi petiminutami různých pokriku. Samotne jednání se zaměřovalo na srovnání pulrocnich plánu s dosazenou realitou, ktera byla tristní... Po tom, co se zacali hádat, kdo za to muže jsme uz opravdu naprosto nechapali, proc nás na tu schůzi pozvali. Jsou zaměřeni jen na dosahování čísel a bylo vidět, že o ty projekty a lidi v nich se vůbec nezajímají, coz je smutné... Večer jsme byli na pizze v místním nákupním centru, ktera stala zhruba stejne jako doma, coz znamena, že na místní poměry byla opravdu hodne draha. Kdyz jsme se vrátili domu, bylo asi pul dvanacte, dozvěděli jsme se ze máme být dnes v 7:15 (SIC!) připraveni na vyzvednutí a pojedeme slavit Friendship day... Zpětně je vidět, že jsme měli proste říct, že nikam nepujdeme, ale nechali jsme se zvyklat tím, že je to povinne. Ráno jsme se probudili asi v pul osmé a odvoz přijel asi ve trictvte. Dovezli nás na jednu z hlavních ulic, kdy byla nastopena nejaka místní přírodně-ochranarska organizace, kteří šli sázet stromy a naše hlavni úloha byla zapozovat s téma sazenicema před novinarema... Uz ráno mi bylo trochu špatně, a ten smrad na míste udělal svoje, takže jsem se urychleně vrátila domu a ted lezim v posteli.  Místní Aiesec sucks. Příští víkend po nás chtějí, abychom jeli na jakousi konferenci, a my proste nechceme, protože to bude stát dalších 2,5 tis ice rupii absolutne za nic a dopadne to stejne jako ten dnešek? Tzv že nám řeknou že je to děsně povinne, ale nikdo jiny nez my tak nebude a bude to úplně naprd...  Není mi dobře a chtěla bych domu... 

Den druhy, bod zvratu

Po tom, co jsem ráno napsala post na blog o tom, jak je to tu strašný a přelidněný, na pár hodin jsem usnula. Průběžně me budili lidi preslapujici mě ve snaze dostat se ke dveřím a kluk chodici co 10 minut zvracet. Pak uz teda ani nechodil, jen mu kamarádi cistli lavor, protože uz byl úplně vycerpanej (v nemocnici dostal kapacku a uz je v pohode ;-). Vzbudila jsem se asi v jedenáct a po té co jsem se rozhodla, že na víkendový výlet nepojedu, protože bych se měla nejdriv trochu zabydlet a zvyknout si na všechno tady a po trictvrtehodinovem skype callu "domů do Nusli", ktery me konečně trochu uklidnil a pomohl mi si uvědomit, že pokud si nechci na zítra přebookovavat letenku, coz nechci, tak mi nazbyva nez se to aspoň pokusit zvládnout (Děkuju!) jsem se vydala pro vodu a pro něco k pití. Silnice tady jsou dost šílený. Všichni jezdí na skutrech a na motorkach, aut je tu relativne malo, jezdi se jako v Anglii v levo, teda aspoň teoreticky, protože každý tu spíš jezdi tam, kde zrovna chce a všichni neustále troubí, i kdyz to absolutne není potreba, asi ze zvyku. Mezi tím ještě rikša-taxi, ale o těch az za chvilku, jsou totiž plnohodnotnou samostatnou kapitolou, občas velbloud táhnoucí valník a samozřejmě volně se procházející krávy, ktere jsou evidentně na cele silnici ty nejdůležitější... Po návratu jsem se přidala ke skupině že stejného projektu, jen o měsíc driv na cestě do dívčího sirotcince. Nemohli jsme se s nima bavit, natož si s nima hrát, ale stjne byly hrozne mile, zúčastnili jsme se místního svátku bratrství a sesterstvi, kdy si sourozenci vzájemně vážou na ruku náramky pro štěstí... Po obědě ve vegetarianske pizzerii jsem se rozhodla nejet do centra s ostatními, nýbrž se vrátit domu a tak jsem si vzala rikšu. Jak jsem již naznačila výše, taxiky jsou tu dost husty. Pohodlne se tam krome řidiče vejdou dva lide, ale bežně jich jezdi i 8, my jsme to zvládli v 5 a uz to bylo dost na hraně. Nic bezpečného to každopádně není. Na druhou stranu se jedna o velmi levný způsob dopravy, vetsinou se vejdete do 40 az 50 rupii za cetu a bylo mi řečeno, že víc nez 100 se proste neplatí, coz je při kurzu 36 korun za 100 rupii docela fajn. Velmi dulezite je ale domluvit se s řidičem na ceně předem a nedovolit mu zapnout taxa metr. Uz při přípravě na cestu me zarazil zvláštní způsob psaní adresy. Adresu uvedete nazvem budovy a pak se na dvou az třech řádcích snažíte přiblížit, kde se danna budouva nachází, jako "poblíž nákupního centra", "naproti univerzite" a tak... Pořad nevím, jestli tu ulice nemají, nebo je jen nepoužívají, ale taxikář nema nejmenší tušení kam chcete jet a postupne se ptá kolemjdoucích, ti mu ukážou, kde si zhruba mysli, že to je a on kousek popjede a pta se znova. Nez me dostal do domu mu trvalo hodinu a projeli jsme během toho celou Barodu... Kdyz jsem se ale konečně dostala domu zjistila jsem, že se všechno v dobře obrátilo. Většina lidi postupne odjela, a naopak přijeli lide novy, kteří budou na projektu se mnou, takže jsme se přestěhovali do pokoje o patro výš a v rámci teambuildingu jsme pul večera uklizeli (Číňani jsou nechutný prasata) a vypada to, že to tu nakonec bude docela fajn, možna i docela dost fajn :-). Co se tyče práce, dohodli jsme se, že kdyz se budeme nudit, můžeme jet dva projekty najednou a krom našich mikrofinanci se ještě starat o sirotky na ulici na pár hodin denne... Akorát odcházíme na večeři...

Naše část pokoje...

Den druhy, dům hrůzy Baroda

Tak let do Barody probehl v poradku, letiste v Barode je vetsi domek v kontinentalnim stylu, ale evident se cítí být velkým letištěm, protože od letadla k hale Vás odvezou autobusem, i kdyz je to asi 50 metru...  Na letišti na me dokonce i někdo čekal a po usazení do rikšo taxiku, jsme šílenou jízdou plnou troubeni a vyhýbání se volně pochodujicimu dobytku dojeli k memu "domovu".  Jedna se o tak odhadem 20 let neopravovany barak. Na pokoji je nás asi 20, nechce se mi to počítat. Postele jsou na zemi položené tenké matrace, o moskitiere si můžete nechat leda zdat, i o té svoji, protože tu není nic, k čemu by se dala přidelat. Na zemi je špina, koupelna je děsivá a kuchyně je umyvadlo s rychlovarnou konvici. Všude se povaluje tak milion pět lahvi a bot. Přiznávám, jsem rozmazlena Evropanka, protože prvni reakce byla, že jsem se rozbrecela. Naštěstí můj příchod vzbudil u dveří nejblíže spici Němku a Rakusanku a ty me uklidnily, že je to úplně normální, že takhle reagují po příchodu všichni, včetně kluků... Lide z místního Aiesecu pry navíc naprosto nereaguji a na vetsině projektů je práce tak na  hodinu denne, zatímco já na tom svým vlastne nebudu pracovat vůbec, protože na tom projektu na ktery jsem přijela se účastníci jen koukají na to, co se vlastne deje a nijak do toho poradenství aktivně nezasahuji.  Upřímně vůbec nevím, co mám dělat. Az do pondělka mám mít volno, takže se ted asi pokusím usnout, nejsem si teda úplně jista jak a pak bud půjdu do té jejich místní kanceláře a nebo možná proste večer pojedu s nekteryma lidma odsud na výlet az do pondělka, protože přes víkend tu evidentne nikdo nezůstává... 

Den prvni, letiste Bombay

Je za minutu pulnoc a dalsi letadlo mi leti az v pul seste, takze je bezva, ze tu maji kiosek s internetem zadarmo. Doufam, ze omluvite absenci interpunkce a pravdepodobne i par preklepu, protoze mistni klavesnice vypada, ze uz neco zazila, takze obcas nejsem uplne schopna identifikovat, kde presne se danny znak nachazi :-D.

Tesne pred check-inem v Mnichove jsem si precetla tenhle clanek: http://cestovani.idnes.cz/indonesie-a-horecka-dengue-dcj-/rady-na-cestu.aspx?c=A120801_093823_kolem-sveta_tom, coz nebyl uplne dobry napad :-D. Jen doufam, ze budu zazitku tohohle typu usetrena...

Let probehl naprosto v poradku, sedela jsem vedle postarsiho Inda s americkym pasem, ktery mi pomohl vyplnit folmulare (mne a dalsim asi deseti lidem :-D), posledni hodinu pred pristanim mi daval cenne rady, jak to tu prezit a pak poprosil jineho Inda, ktery sedel pres ulicku a jehoz trilety syn si ze me udelal nejlepsi kamaradku, kdyz objevil moje zasoby cokolady, a ktery taky prestupoval na vnitrostatni let, aby na me dal pozor, protoze se ukazalo, ze letadlo do Vadodary neleti jen z jineho terminalu, ale vlastne z jineho letiste. Ind ale nakonec zustal jeste v salonku na mezinarodnim letisti, takze se me naprosto spontalne ujala Raja, asi 25 leta Indka, se kterou jsem si pockala na batoh, prosla pres imigracni uredniky, ale pak sedla do jineho autobusu nez byl ten muj, takze me predala mlade indicke rodine, se kterou jsem se dostala az sem... Nevim, jestli je to tim, ze nenamalovana a v teplakach vypadam tak na 14, nebo jestli jsem vypadala az tak ztracene... Kazdopadne me to prijemne prekvapilo, jak moc mili byli... Ten American/Ind me varoval, ze hned jak vylezu z letiste tady v Bombay tak budu uplne sokovana z toho, kolik lidi vsude, bez ohledu na to, kolik je hodin, je, ale nakonec jsem sla nejakym zadnim vychodem, takze se zadne davy nekonaly...

Ted si kazdopadne pujdu koupit neco k piti a k jidlu a pokusim se usnout, i kdyz na to, ze jsem jich z poslednich 41 hodin naspala sotva 6 jsem prekvapive ziva... Zitra me ale asi ceka poradny jet-lag...

Umoznila jsem pridavani komentaru i neregistrovanym na googlu, takze doufam ve zpetnou vazbu :-).

Den 01, Letiště Mnichov

Je 9:28 středoevropského času, letadlo mi leti až v pul dvanácté a vzhledem k tomu, že už jsem se od příletu z Prahy stihla nasnídat, očuchat voňavky i prohlídnout kabelky v duty free shopech a koupit si pul kila Cadbury na cestu, rozhodla jsem se napsat prvni post. Bohužel, kromě výše napsaného zatím nemám moc co říct, pořad jsem v Evropě, takže doma (doufám, že to nebude číst nejaky radikální odpůrce integrace :-D)... Další přestup v Bombai bude určitě o dost zajímavější, protože jsem odbavená jen tam a navíc navazující vnitrostátní let je z jiného terminálu. Ale vzhledem k tomu, že na vyznání se na místním letišti a prvni střet s místním úřednictvem budu mít pět hodin, tak to asi bude v pohode :-). Mimochodem zvyk nechat free WiFi opravdu free jen 30 minut, respektive dokonce 15, jako na Ruzyni, je na můj vkus trochu až moc kapitalistický, co moje práva na svobodný přístup k informacím?  Znovu se ozvu zítra... Snad...