Den 30. až 32., poslední dny v Barodě

Pátek, sobota a neděle byly moje poslední dny v Barodě, proto jsem se držela tradice a v Indii zdomacnelého hesla, kdo nic nedělá, nic nezkazí! (Podle Googlu to zdomacnelo jako जो कुछ नहीं करता है, कुछ भी नहीं खराब :-D.) V pátek jsem proto vstala jen proto, abych se přesunula do kavárny s internetem. Nefunkční internet v trainee hausu způsobil, ze jsme tam migrovali hromadně a trávili jsme tam celé dny. Pozdě odpoledne jsme chtěli jít do kina, ale uz neměli volné lístky, takže jsme místo toho šli jen na večeři a večer jsme na streše likvidovali veškeré zásoby alkoholu, který jsme predtim dovezli z Rajastanu. Program na sobotu byl o něco pestřejší, neboť po uz v podstatě povinné navstěvě kavárny, vyzvednutí oblečeni z pradelny (je to nevídaný luxus, mít vyžehlené oblečeni), ručním vyprani věci, které jsem do pradelny zapomněla odnést (poslední ruční praní - až přijedu domu, vymyslim speciální rituál na uctívání automatické pračky - přemýšlela jsem o něčem ve stylu skupinových kruhových tanců spojených se zpěvem) a hakka nudlích následovala posledni AIESEC akce v mém životě. Jmenovalo se to Global Village, odehrávalo se to na prostranství před nakupnim centrem a v podstatě šlo o PR a naborovou akci AIESECu Baroda, na které jsme byli po dvou az třech zemích přiřazení k jakýmsi improvizovanym stánkum pomoci počítačových prezentaci jsme kolemjdoucím představovali naši zemi a kulturu. Předpokládali jsme, ze na takovouhle pakarnu nikdo cizi nepřijde, ale nakonec tam byly davy Indu... A tak jsem lidem licila, jak máme skvělou zemi s úchvatným průmyslem, protože jedine, co znali byla Škodovka a Baťa, takže na tom jsem stavěla. Taky jsem měla nepřipraveny projev na podiu, kdy mi prostě strčili do ruky mikrofon a já jsem mlela úplně strašný hovadiny, a který byl nataceny místní televizi, ještě, ze moje středoškolska profesorka rétoriky není z Gujaratu... A taky jsme tancili, a mluvili z lidmi z místních novin a tak. Vzhledem k tomu, ze to byla moje posledni noc, tak jsem se rozhodla si to užít, bez ohledu na to, ze to bylo zase jen využívání nás k propagaci, takže mě to vlastně hrozne bavilo. Večer jsme šli do indické restaurace a pak jsem jela na motorce a jedním z kluků z AIESECu pro zmrzlinu, kterou jsme pak všichni jedli na streše. Neděle, jakožto úplně poslední den byl ve znamení balení. Moje představa, že když jsem se zbavila toaletaku a flašky slivovice a dvou pulitrovych lahvi samponu, tak se mi musí vsechno vejit do krosny úplně v pohode byla přinejmenším naivni.... Nakonec jsem z dlouheho boje vyšla jako vítěz, ale taky tak vyčerpána, že mi nezbylo nic jiného, než se přesunout do kavárny :-D. Po posledním nákupu v supermarketu, přípravě nutelovych sandwichů na cestu a posledni procházce uz zbyvala jen posledni večeře. Jelikož to byl jen posledni večer v Barodě, ne v Indii, necitila jsem se povinnovana vybrat indickou restauraci a tak jsme šli do Little Italy na pizzu. O loučení se tu asi nechci moc rozepisovat, když s někým žijete 4 týdny, prakticky s nim trávíte 24 hodin denně a sdilite celou svou přítomnost, stane se z něj rodina a já jsem si bohužel jistá, že s vetsinou z nich uz se nikdy neuvidím... Naštěstí s Laurou a Dagmar, mýma Barodskyma BFF, jsme domluvené na večeři v neděli v Agře a uz máme i termín, kdy se prijedeme navštívit, protože vzdálenost Pasov-Praha-Vídeň je naštěstí malá, takže to nebylo tak strašně smutné, ale stejně. Kluci z AESECu, Sebbi a Gurat, nás doprovodili na nádraží, což jsem vzhledem k hmotnosti krosny dost ocenila, našli nám ten spravny vlak a zamavali. A 40 minut po půlnoci, odjezdem vlaku skončilo moje Barodské dobrodružství a zacala další kapitola, Dobrodružství v Jaipuru, ale o tom, milé děti, az přistě ;-).